Keď pred rokom Rusko napadlo Ukrajinu, napísalo sa nemálo článkov o ruskej duši a toxickosti kníh ruských spisovateľov. Jeden z najtrefnejších príspevkov k tejto téme sa nachádza v úvode Kunderovej hry Jakub a jeho pán, ktorý Kundera napísal v roku 1981. Vysvetľuje v ňom, prečo krátko po invázii vojsk Varšavskej zmluvy v auguste 1968 odmietol ponuku napísať divadelnú adaptáciu Dostojevského Idiota a dal prednosť Diderotovmu Jakubovi fatalistovi:
“To co mě dráždilo u Dostojevského, bylo ovzduší jeho knih; svět, v němž se všechno proměnuje v cit; jinak řečeno: kde je cit pozvednut na úroveň hodnot a pravd.
Byl třetí den okupace. Seděl jsem za volantem auta někde mezi Prahou a Českými Budějovicemi (ano, město, kam Camus situoval své Nedorozumění). Na silnicích, na polích, v lesích, všude tábořili ruští vojáci. Potom zastavili mé auto. Tři vojáci ho začali prohledávat. Když prohlídka skončila, důstojník, který řídil operaci, se mě zeptal: “Kak čuvstvujetěš?” tedy: “Ja se cítite?” Otázka nebyla zlomyslná ani ironická. Naopak: důstojník pokračoval: “To všechnno je veliké nedorozumění. Ale to se dá do pořádku! Musíte vědět, že milujeme Čechy! My vás máme rádi. My vas ljubim!”
Krajina spustošená na tisíci tanky, budoucnost země zkažená na staletí, čeští státnici zatčeni a odvlečeni, a důstojník okupační armády vám vyznáva lásku. Rozumějte mi dobře, nechtěl tím vyjádřit svůj nesouhlas s okupací, vůbec ne. Všichni mluvili tehdy přibližne jako on: jejich postoj nebyl založen na sadistickém požitku znásilňujících, nýbrž na jiném archetypu: na zraněné lásce: proč ti Češi (které máme tak rádi!) nechtějí žít s námi a stejným způsobem jako my? Jaká škoda, že jsme musili užít tanků, abychom je naučili, co je to láska!
–
Citovost je neodmyslitelná od člověka, ale stává sa nebezpečnou od chvíle, kdy sa považuje za hodnotu, za kritérium pravdy, za ospravedlnění jednání. Národnostní city, i ty nejvznešenější, jsou s to kdykoli ospravedlnit nejhorší hrůzy; a člověk, hruď nadmutou lyrickými city, se dopouští nízkosti ve svatém jménu lásky.
Citovost, která nahrazuje racionální myšlení, se stává základem neporozumění a nesnášenlivosti; stává se, jak to řekl Carl Gustav Jung, “superstrukturou brutality.”
Povznesení citu na úroveň hodnot sahá velmi daleko do minulosti, možná až tam, kde se křesťanství oddělilo od judaismu. “Miluj Boha a čiň, co se ti líbí!” řekl svatý Augustin. Slavná věta je velmi výmluvná: kritérium pravdy se takto přemístnilo z vnějšku do nitra: do libovůle subjektivního. Neurčitost láskyplného citu (“miluj Boha!” – křesťanský imperativ) nahrazuje jasnost Zákona (imperativ judaismu) a stává se neuchopitelným kritériem morálky.
Dějiny křesťanské společnosti jsou tisíciletá škola citovosti: Ježíš na kříži nás naučil zbožňovat bolest; rytířská poezie objevila lásku; buržoazní rodina nám dala pocítit stesk po domově; politické demagogii se podařilo sentimentalizovat vůli k moci. Veškeré bohatství, moc a krása naší citovosti byla vymodelována těmi dlouhými dějinami.
Ale počátkem renesance se západní citovost vyrovnala doplňujícím duchem: duchem rozumu a pochyby, duchem hry a vědomím relativity lidských věcí. V té chvíli vstupuje Západ do období své plnosti.
Ve svém slavném projevu na Harvardu Solženicym situoval počátek krize Západu právě do období renesance. V tomto soudu se vyjevuje a vyjadřuje Rusko jakožto samostatná civilizace; její dějiny se totiž odlišují od západných dějin práve absencí renesance a ducha, který z ní vzešel. To je důvod, proč ruská mentalita zná jinou rovnováhu mezi rozumovostí a citovostí; v této jiné rovnováze (či nerovnováze) se skrývá slavné tajemství ruské duše (její hlubokosti stejně jako její brutálnosti).
_
Kundera, Milan: Jakub a jeho pán. Pocta Denisi Diderotovi o třech jednáních. Vyd. Atlantis, Brno, 2020, str. 10-12.